Proč mi není dobře hned po terapii?

Při jedné terapii se mě klientka zeptala, proč je jí pořád tak smutno, divně, nedobře. Vždyť jsme přece minule udělaly ten odblok, tak proč už není v pohodě? A tak mě napadlo přirovnání:

To je jako by sis v 6 letech dala nohu do sádry, jenom proto, že ti připadá divná, nelíbí se ti, jako ta druhá a radši ji nechceš vidět. To je to samé, co děláme se svými emocemi. S těmi "špatnými", které radši nechceme zažívat. Potlačíme je, schováme, děláme, že nejsou. Ale spolu s nimi oddělujeme část sebe, část svojí duše. Třeba při nějaké traumatizující situaci v těch 6 letech. A pak ještě několikrát za život v podobných situacích. Stále jedeme v tomto vzorci chování.

A tak žiješ do svých 36 let. Se sádrou na noze, s potlačenými částmi svého já. Pak najdeš odvahu a s něčí pomocí sundáš sádru a podíváš se na tu nohu. Zjistíš, že je vlastně v pořádku, jen za tu dobu trochu ochablá. Pomalu se s ní seznamuješ, sžíváš. Znovu se ale musíš naučit chodit po dvou. Byla jsi zvyklá spoléhat se jen na jednu nohu. Chvíli to bude bolet, chvíli budeš nestabilní, budeš pochybovat o síle druhé nohy, ... Chce to čas, než si na novou stabilitu zvykneš.

A to stejné, jako když jsme se spolu podívaly na tu situaci v 6 letech. Na to trauma, které jsi potlačila. Na ty zapomenuté kousky sebe. Všechno jsme to odkryly a zjistily, že je to tvoje součást, bez které nejsi kompletní, stabilní a nemůžeš žít naplněný život. Je to ale všechno nové. Je potřeba nechat tuto svoji součást plně integrovat. Má zpoždění 30 let, tak jí dej čas. Chvíli to potrvá, než se sžijete, než najdeš stabilitu.

Moji milí, buďte ve svých procesech k sobě laskaví a trpěliví. Dopřejte si čas, odpočinek, pozorujte změny a netlačte.